Marwan Alsolaiman

Ráda bych vám řekla něco o životě básníka, muzikanta, inženýra, krásného člověka s krásným humorem Marwana Alsolaimana. Narodil se v roce 1962 v Damašku, v jeho deseti letech se rodina přestěhovala do menšího města Suajda v jižní části Sýrie. Marwan mi s láskou vyprávěl, jací jsou v tomto městě milí a přátelští lidé, kteří se často navštěvují. Mluvil i o velkém významu podnebí a o tom, že mají dobré roky, když prší a špatné, kdy je sucho.
Jeho maminka porodila 11 dětí, z toho jich 7 zůstalo na živu.

Marwan je třetí nejstarší. Poznal jen jednu babičku, dominantní osobu, která s nimi žila v rodině. Dědečka z otcovy strany nepoznal, ale ten byl ctěn jako velký humorista a duchovní člověk. Marwanův otec byl učitel matematiky. Byl to básník a při recitaci se doprovázel na jednostrunný nástroj rabába. Všech šest sourozenců, bratři i sestry, jsou básníci a muzikanti. Marwan mi vyprávěl, jaké to bylo, když se sešla celá rodina. Při setkáních byla veliká legrace, bylo to „léčení duše“ jak říká. On je prý v humoru básní ze sourozenců nejslabší.

Marwan pochází z drúzské rodiny, byl svobodně vychováván a od dospívání, kdy začal samostatně přemýšlet, nepraktikuje žádné náboženství. V Sýrii byla vždy obrovská škála náboženství, nikdo se neptal, jaké je kdo víry, slavily se všechny svátky (včetně křesťanských, které byli i státními svátky). Lidé různých náboženství se vzájemně navštěvovali a přáli si ke svátkům. Po staletí nebyl v Sýrii problém náboženského druhu. Dnešní náboženské rozdělení je podle Marwana umělé a slouží k lepšímu ovládání společnosti. V Sýrii byl v době od roku 1970 systém podobný našemu v padesátých letech. Také tam vládla jakási Národní fronta za pomoci vyvolávání strachu. Bylo to o to horší, že docházelo k  mizení lidí a k jejich zabíjení docházelo velmi často.

Vraťme se k Marwanovi. Od pěti let znal všechny písničky, které se hrály v radiu, v deseti letech si sám vyrobil flétnu z bambusu. Pak hrál na trubku v dechové kapele až do maturity. Byl silně přitahován k umění, hudbě, básním, až jak říká „ z toho brečel“. Do patnácti let prý ve škole hrozně zlobil, dráždil učitele, pořád s někým bojoval a přitom byl jedničkář. Učitelé ho i bili, on ovšem tvrdí, že si to zasloužil. Marwanova rodina byla velmi chudá, žilo jich třináct ve dvoupokojovém bytě. Protože neměl peníze na studium v Damašku a zajímali jej cizí země, zkusil si dát, jako syn úředníka, přihlášku na studium v tehdy spřátelené cizině. Na druhý pokus dostal státní stipendium do Československa. Bylo mu necelých dvacet a nastoupil do ročního jazykového kurzu. Vzpomíná, že i tam „zlobil“. Rušil při předmětu Československá socialistická republika, kterou vyučovala ředitelka, velká komunistka, která měla v oblibě prázdná slova. Marwan při její hodině odešel ze třídy, pak to měl ještě dlouho v posudku.

Poté nastoupil na stavební fakultu ČVUT. Proč na stavební fakultu? V Sýrii chodil od šesti let o prázdninách pracovat na stavbu. Jeho táta z něj chtěl vychovat pořádného chlapa, který má zodpovědnost. Na stavbách to byla těžká práce, ale měl dobrý pocit. Nosil domů trochu peněz a naučil se betonářské práce. Na ČVUT byli ze Sýrie jen dva, stýskalo se mu, psal spoustu dopisů a vždy 3 měsíce čekal na odpověď. S češtinou v té době zápasil. Někteří učitelé byli dobří, někteří byli bez zájmu, jen to odučili. Xenofobii pociťoval jen málo, v té době měly oba státy velmi přátelské styky.

V Praze hrál nejdříve na kovovou flétnu se šesti tóny na studentských večírcích a pak v roce 1985 dostal od kamaráda loutnu. Hrál od rána do večera a za 20 dnů měl již vystoupení na večírku s arabskými písničkami. S přítelem Haitamem založili studentskou kapelu a hráli stále. Pak se ještě naučil na flétnu, na bubny a další arabské nástroje. Hudba mu velice pomáhala a i teď mu velmi pomáhá.

V srpnu 1989 promoval a odjel domů. Na dva a půlleté vojně měl velké štěstí. V dělostřelecké škole byli čeští experti a ti potřebovali tlumočníka. Marwanovi se čeština velice hodila. Jinak byla a je v Sýrii vojna děsivá a nebezpečná. Po vojně dostal umístění ve státním podniku Vodní stavby, v prostředí mafie, podvodů a sledování. Byla to těžká doba. Třináct lidí z jeho rodiny stále žilo v oněch dvou pokojích, Marwan jim dával výplatu, neměl soukromí. V roce 1996 už neměl žádnou perspektivu a tak poslal dopis kamarádovi Haitamovi do Prahy: potřebuji se dostat ze Sýrie, nemám ani korunu. Marwan říká: „Bylo to, jako když někdo píše zprávu z oceánu, že se loď potápí a někdo to zachytí. Tak to bylo i s Haitamem, ten napsal: dostaneš letenku, přijeď. Nevěděl jsem, co mě čeká, jako dnešní uprchlíci, prostě přijde moment, že už je ti to jedno, co tam bude, prostě musíš pryč.“

Česká ambasáda mu dala turistické vízum až napočtvrté a musel složit kauci tisíc dolarů. V Praze se mu povedlo získat dlouhodobý pobyt za účelem zaměstnání. Byl hodně zadlužený tam i tady. Bylo hrozně těžké sehnat práci. Za pomoci krajanů dělal trafikanta, ředitele hotelu a restaurací. Za čtyři roky utekl z turismu, bylo to velice náročné, riskantní a s velkou odpovědností. Udělal státnici z češtiny, učil se anglicky (z francouzštiny maturoval). Rozeslal nabídky do škol. Začal připravovat studenty z třetího světa na studium. Od té doby stále učí na jazykových školách češtinu, arabštinu, učí i matematiku a fyziku. O trvalý pobyt musel Marwan naše úřady žádat čtyřikrát, než byl úspěšný. Dnes má české občanství.

Teď končí tříleté studium na ČVUT – učitelství odborných předmětů. Chybí mu už jen bakalářská práce, velice ho to bavilo. Při tom, co všechno Marwan dělá, kde všude po večerech a víkendech ochotně hraje a vystupuje, kolik má kapel, nechápu, jak se ještě stihne vzdělávat. Na moji otázku, jestli by se chtěl někdy vrátit domů, odpovídá, že ano, ale ne na stálo. Chce žít v obou svých vlastech, v Sýrii i v Čechách. V Sýrii je situace stále horší a horší, má starost o svoji rodinu tam. Jak říká: už to není věc Syřanů, ti jenom umírají, rozhodují ostatní, bohužel. Islámský stát je podle něj jen divadlo, vytvoření hrozného nepřítele, aby diktátor Asad a jeho spojenci mohli říci – podívejte, kdo přijde po nás. Velmoci nechtějí v této oblasti připustit vznik demokratické země.

Naše konference se jmenuje Trauma a hudba. Ptala jsem se Marwana kdy a jestli mu hudba pomáhá, nebo nepomáhá. Řekl mi: „Když hraješ, určitou melodii, barvu, tak tě za pár minut zahalí, nenechá tě odejít, máš pocit, že nemůžeš přestat. Když jsi měla nějaké problémy, nějaké vztahy a vstoupíš do toho pole, tak tě to vyčistí. Hudba vstupuje do každé buňky, vše ostatní v tu chvíli není tak důležité. To se mi stává pořád. Hudba kopíruje můj stav, je to velká úleva, jako kdybys to, co máš v sobě, už dostala ze sebe. To pomáhá.

Stalo se mi to i naopak. To byla doba, kdy jsem studoval na ČVUT, byl jsem opuštěný, každý den byl stejný. Chtěl jsem hrát na loutnu a najednou jsem měl pocit, že se mi vysmívá, že o mně ví všechno, jako policajt. Tak jsem jí rozbil a pak jsem brečel. Udělal jsem do ní trhlinu, pak jsem na ní ještě 4 roky hrál. Takové jsem měl emoce, když jsem byl mladý.“

Pak Marwan pokračoval: „Slyším, co se doma děje, hudba a umění věci neřeší a podle mě ani nemají řešit, od toho nejsou. Mohou zpříjemnit, upozorňovat na to, co lidi nevidí, pomáhat, to umí. Ale stačí jeden blbec, který vraždí. K čemu pak je Beethoven, nebo Čajkovskij.“

Před dvěma lety jsem za Marwanem přišla a řekla jsem mu, že nemohu z té hrůzy v Sýrii v klidu spát. Zeptala jsem se ho při té příležitosti, co dělá. „Právě překládám text Ódy na radost do arabštiny,“ odpověděl. „Požádal mě o to jeden pán ze Sýrie, takové věci neodmítám. Cítil jsem, že je to můj úkol, reakce na chování světa, který začíná zapomínat na hodnoty jako je mír, soužití, láska. Ty byly zneužity. Měl jsem k dispozici původní text v němčině, kterou neumím, dva české a volně psaný arabský překlad. Musím zachovat myšlenku, rytmus i melodii, to je to nejtěžší. Napsal jsem 7 čtyřverší za 5 měsíců. Ještě musím udělat dvě čtyřverší. Moc mě to těší.“ V Dubaji pak na velkém festivalu hráli ukázku z Marwanem přebásněné Ódy na radost a úplně nečekaně tam za to dostal cenu. „Přišli mi poděkovat lidé z celého světa, kteří Ódu na radost znají. V arabštině se to nezpívá. Doufám, že někoho z těch válečníků nakazím,“ dodal Marwan.

Věra Roubalová Kostlánová 7. 11. 2015