Laudatio pro Věru Lukášovou

Dvou věcí žádám od tebe, neoslýchejž mne, prvé než umru: Marnost a slovo lživé vzdal ode mne, chudoby neb bohatství nedávej mi, živ mne pokrmem vedlé potřeby mé, abych snad nasycen jsa, tě nezapřel, a neřekl: Kdo jest Hospodin? a abych zchudna, nekradl, a nebral naprázdno jména Hospodina Boha svého. Přísloví 30,7-9

Laudatio pro Věru Lukášovou

Věra Lukášová rozená Hutáková pochází ze Zlína. Vystudovala střední školu s dlouhým názvem Obchodní akademie Tomáše Bati pro zahraniční obchod ve Zlíně. Maturovala v květnu 1948, bez šance na další studium, protože její tatínek byl už od února toho roku vyhozený „od Baťů“. Měli tam v prodejním oddělení (a to byl obrovský útvar zahrnující baťovské prodejny, správkárny, pedikúry…) sociálního referenta, který se měl starat, když zaměstnanci měli nějaké problémy – zdravotní, finanční, sociální. Poskytovala se jim pomoc, a to byla jeho práce. Byl známý tím, že v rámci své dělnické třídě nepřátelské funkce (tento sarkasmus mám odposlechnutý od Věry) organizoval pro jejich děti letní tábory. Bylo to nad Zlínem na kopci na Hradisku, děti zaměstnanců se tam sjížděly a trávily tam v létě nádherných čtrnáct dní. A tahle práce mu vynesla, že ho znali jako „strýčka Hutáka“. Tenhle „zločinec“ sociální referent, když v únoru převzali moc, byl vyhozený snad během deseti minut. Pro Věru nepřipadala v úvahu ani práce v zahraničním obchodě, ani studovat nemohla, ani sestra Lubenka ne. Až bratr, který je bezmála o čtrnáct let mladší, ten je stavební inženýr. Tomu už dovolili aspoň tu techniku. Hutákovi bydleli v ulici Na vyhlídce v baťovském jednodomku a Věřina maminka kamarádila se sousedkou, která se jmenovala Jiřinka Novotná a její manžel řediteloval ve filmových ateliérech. Věru přijal do kanceláře, pak mu dělala sekretářku. Tomáš Baťa založil filmové ateliéry v roce 1928, měly se v nich točit hlavně reklamní a informační filmy. Věra vzpomíná, jak ji spolupracovníci začali přemlouvat, aby dělala produkční. Tenkrát se to nepovažovalo za práci pro ženu. Říkala: „No, ale já nevím, jestli by mi to maminka dovolila.“ A oni říkali: „My se jí pudem zeptat.“ To protože tam každý každého znal. Šli za maminkou, a maminka řekla: „Když na ni budete hodní.“ Ona věděla, že to znamená i jezdit – když se někde natáčelo, muselo se tam jezdit s tím štábem. A tak se Věra stala produkční, a byla to její profese na mnoho let, dělala produkční i na Barrandově v době, kdy žili v Praze. Ve zlínských ateliérech byla jediná laboratoř, kde zpracovávali šestnáctimilimetrový film, a tam posílali svůj natočený materiál Hanzelka a Zikmund. Věra pro ně vedla archiv fotografií a dostala později na starost produkci jejich filmů: krátkých filmů a tří celovečerních. Vzniklo přátelství, o němž ještě bude řeč.

V roce 1953 se provdala za evangelického faráře Jana Lukáše a patnáct let žili v Kroměříži. Narodili se jim tři chlapci, nejstarší jim zemřel ještě v porodnici, byly mu tři dny. V roce 1968 byl její manžel zvolen farářem v Praze na Jarově, stěhovali se z Kroměříže 21. srpna, přijeli do Prahy s tanky. Na Jarově jsem také Věru poznala. To už bydleli ve velmi příjemném a praktickém sborovém domě, byly dávno hotovy radikální stavební úpravy, které provedl Věřin tchán, stavitel, v domě, který byl evangelickému sboru přidělen, jak ona zdůrazňovala, „v dezolátním stavu, ale na krásném místě“. V osmdesátých letech jsme Lukášovy občas v neděli navštěvovali, měla jsem ráda jarovský sbor a Janova kázání; pak se obědvalo, jedli jsme ty výborné věci, které Věra uvařila, a naši manželé se trochu hádali. O politice.

Nedávno jsme si s naším nejmladším synem promítali film o Gándhím s Benem Kingsleym, který v roce 1983 dostal tolik Oscarů. Působí pořád silně, ale nevím, jestli se mi podařilo synovi srozumitelně sdělit, co pro nás ten film znamenal tenkrát, kdy veřejně prezentované poselství o lidskosti, rovnoprávnosti, občanské cti bylo něco nesmírně vzácného. Byl to jeden z prvních perestrojkových závanů, ale my jsme to tenkrát nemohli ještě takto interpretovat, nám to připadalo jako malý zázrak. Přesně si vzpomínám, jak jsme při vycházení z kina narazili na Jendu Lukáše a že byl viditelně dojat. (Byli jsme dojati všichni, a v jakési euforii, ale na jeho výraz si opravdu dobře vzpomínám.) Ale nevybavuji si, jestli tam byla i Věra. Možná se to stávalo častěji, že se Věra vedle svého muže trochu ztrácela. Byl to totiž člověk mimořádně hezký, výrazný a oblíbený, obdařený mnoha schopnostmi. Myslím, že v tom kině s ním byli i další členové jarovského evangelického sboru, a to bylo typické. Pracoval ve sboru takovým způsobem, za Věřiny vydatné pomoci, že lidé byli rádi spolu. Nestačilo jim chodit do kostela na bohoslužby, chodili společně i za kulturou, organizovali ve sboru přednáškové večery se zajímavými lidmi, jezdili společně i na víkendy a na dovolenou. Pak ale se s velkou náhlostí přihlásila těžká nemoc a Jan Lukáš v roce 1988 zemřel. Nikdo na to nebyl připraven, ale Věra vypadala, jako by připravena byla. Rozhodla se doplnit si teologické vzdělání a převzít jeho práci. Lidé ve sboru si to výslovně přáli, měla v nich oporu, ale hlavní bylo její odhodlání. Nezdolnost. Když jste mne ve výboru pro Prix Irene požádali o toto laudatio, představovali jste si možná jiné důrazy, ale já si opravdu myslím, že co Věra v následujících dvaceti letech vykonala dobrého, chvály-hodného (laudabilis), všechno to souvisí s touto její nezdolností, je od ní odvozeno.

Stala se tedy farářkou, přesněji diakonkou, a to krátce před Listopadem 1989. V některých evangelických církvích se faráři říká také pastor a podoba s českým slovem pastýř není náhodná. Věra se o svůj sbor dobře starala, byla jeho dobrou pastýřkou až do svých téměř sedmdesáti let. Velmi rychle si i kolegové uvědomili její užitečnost a zvolili ji do výboru obnoveného farářského spolku. Vzpomíná: „Šla jsem tam hlavně ze sentimentu, že jsem vzpomínala na Jendu, že on na ty farářské kurzy vždycky jezdil a záleželo mu na tom. Mě to ani ve snu nenapadlo, že by mě mohli zvolit do výboru, když jsem byla diakonka teprve pár měsíců, ale hned když jsem tam poprvé přišla, zvolili mě.“ Zanedlouho vymyslela a zorganizovala vzdělávací zájezd spolku do Izraele. A tam, v Jeruzalémě v létě 1993 začala s kolegou Jaromírem Dusem plánovat Nadaci Jeden svět. Ale abych respektovala to, jak Věra sama svůj přínos fairtradovému hnutí popisuje, musím se vrátit do roku 1990. Tehdy Věru pozvali do Norimberka na takzvaný Světový modlitební den žen, takovou ekumenickou akci, a ukázali jí mimo jiné jejich Weltladen, Obchůdek, tenkrát se říkalo „třetího světa“, a ona byla nadšená tím, jak spolehlivě poznává, odkud ty rukodělné výrobky, většinou textilie, pocházejí. Dokázala je zařadit. „To jsem byla tak nakažená tím Hanzelkou a Zikmundem“, vypráví. „Věděla jsem, že udělám všecko pro to, aby takový Obchůdek existoval i v naší republice.“ A udělala. Založila nadaci, od roku 1994 obecně prospěšnou společnost. Jmenuje se Jeden svět, stejně jako filmový festival, ale je starší. Věra Lukášová je dnes patrně nejvýznamnější osobností českého fairtradového hnutí. Jaké odlišné skupiny lidí hnutí faire trade spojuje? Jednak lidi odlišné tím, že žijí v sobě velmi vzdálených částech světa, jednak chudé a bohaté. Všechny akce, které Věra rozjela, jsou spojené s osvětou. Ať se lidé zamyslí nad tím, co je to vlastně chudoba a jestli pořád a všude musí být. A není-li lepší solidarita než zavírání očí. Věra mluvívá o tom, že dobré věci zpravidla začínají něčím nenápadným, nepatrným. Něco se zaseje – semínko je významný biblický obraz – a co padne na úrodnou půdu, přinese časem ovoce. Tak jako přátelství s dvěma československými cestovateli se zúročilo desítky let po jejich slavných cestách. Nebo jako seznámení s Němkou odsunutou po válce z Československa způsobilo, že se Věra začala zabývat problémem usmíření mezi Čechy a Němci a spolupracuje s Unterwegsfrauen.

Spojování a usmiřování odlišných skupin lidí je také součástí ekumenického hnutí a jméno Věry Lukášové je pevně spjato s ekumenou kombinovanou s kulturními zážitky. Založila v roce 1993 občanské sdružení Ekumenická setkání s biblí a uměním. Dobře se znala s Radoslavem Kvapilem, světově proslulým klavíristou, který je mimo jiné zakladatelem a prezidentem Mezinárodní společnosti Antonína Dvořáka a mnoho už vykonal pro hudební vzdělání a osvětu. V roce 1975 založil Jihočeský hudební festival, který se od té doby koná každoročně. Věra na Radoslava Kvapila navázala, ale původně pouze hudební projekt rozšířila o duchovní a společenská témata. První ročníky červencových festivalů ESBU se konaly v jižních Čechách, později i jinde. Předsedala až donedávna výboru a moderovala program. Setkání mívají 80 až 100 účastníků. Letos se konalo v Třebíči a téma znělo „Nedávej mi chudobu ani bohatství“ (Přísloví 30,8).

Právě tento biblický verš Věra použila při svých osmdesátinách loni na podzim jako základ kázání pro širší rodinu a další jubilanty, kteří se tenkrát sešli. Je to prosba, která dobře vystihuje její smysl pro realitu, věcnost, a přitom velkou důvěru v Boží vedení.