Laudatio na Václava Trojana

Jiřina Šiklová

Užitečný idealista Václav Trojan

Mne vždy pro něco získal zcela

Ve středu každého města, každé vesnice se vždy vyskytovali trochu odlišní jedinci, kteří svým postojem k životu i otázkami vždy trochu šokovali běžné, standardní obyvatelstvo. Tím, že tito jedinci byli trochu „šejdrem“ ty ostatní provokovali k jinému myšlení a neobvyklému kladení si otázek. Cílem těchto jedinců nebylo „rozpoutat“ diskusi, jak bychom to řekli v mediálním věku, ani sebe sama „zviditelnit“! Oni prostě takoví vždycky byli. Na realitu kolem sebe, na nepsaný i psaný úzus, reagovali trochu jinak. Rusové tyto odlišné a druhé k úvahám provokující nazývali „jurodiví“. V češtině nemáme pro to přesný překlad, snad by se dalo říci, že tito jurodiví jsou jacísi „svatí blázni“. Neznám ani německý ani anglický překlad tohoto slova. Německý der Narr, der Tor, to nevystihuje, ba ani anglické redicilous nebo foll není tím správným slovem. Snad trochu by to šlo přeložit jako rapel, ale kam toto slovo etymologicky zařadit, to zase já nevím. Tak proto bych takového člověka, který druhé provokuje tak, až je přivede k něčemu dobrému, přeložila – trochu ovlivněna V. I. Leninem – jako „užitečný idealista“. Proto jsem takto nazvala Václava Trojana ve svém laudatiu, kterým chci zdůvodnit, proč si cenu Prix Irene, která je každoročně udělována Rafael Institutem zaslouží právě on.

Před ním tuto cenu dostalo již šest osobností a tito lidé se taky nevyznačovali přílišným realismem, natož pak utilitarismem. Přesto, nebo právě proto udělali pro celek, pro svoji komunitu a tím vlastně i pro lidstvo, mnoho dobrých věcí. Bez nich bychom byli všichni chudší.

Tak tedy čím mne upoutával „užitečný idealista“ Václav Trojan? Studoval na FFUK sociologii, ale před tím či potom taky matematiku. Za námět své diplomové práce si vzal jakýsi průřez obou disciplin. Myslím, že se to jmenovalo „struktura sociometrických testů“. Poznala jsem ho jako studenta, který někdy vystupoval trochu těžkopádně, a vůbec mu nezáleželo na tom, zda sako – pokud ho vůbec měl – mu padne nebo nesedí, ale současně imponoval ostatním studentům. Nejen studentům. Vzpomínám, jak jsem jela se studenty někdy v letech l966-68 do Německa na nějakou univerzitu. Plni rozpaků jsme vstoupili do bytu profesora Mathese a pokoušeli se konverzovat. Všichni jsme byli nejistí na půdě u těch „revanšistů“, konverzace vázla a najednou Václav Trojan tam uviděl otevřené piano. Jé. Já to zkusím, řekl německy a suverénně si sedl a začal hrát. Tím se okamžitě uvolnila celá ta strnulá atmosféra mezi dvojnásobnými doktory a profesory a úhlavními imperialisty a já na něho byla velice pyšná. Od té doby ráda opakuji, že jsem ho na FFUK učila, ale oba si již asi nevzpomeneme na obsah toho, co jsem tehdy přednášela. Natož pak na nějakou jeho zkoušku. Po absolvování Václav Trojan působil ve výzkumném ústavu matematických strojů, dělal programátora, podepsal Chartu 77, měl s tím potíže, ale přežil to, pak vedl počítačovou laboratoř a na začátku let devadesátých působil na Fakultě sociálních věd a tam taky založil počítačovou laboratoř pro slepé studenty. Mezitím se samozřejmě oženil a s ženou Eliškou na svět přivedli čtyři děti a nyní jsou tam i nějaká vnoučata. Nepočítaně.

Václav Trojan je tedy profesí matematik, sociolog, programátor, dokonce vedoucí počítačových laboratoří. Přesto na mne, ale asi ani na ostatní, nikdy nezkoušel působit logicky znějícími, přesně zaměřenými argumenty. Naopak, více oslovoval takovým neurčitým povídáním o nějakém jevu ve společnosti, který považoval za špatný a pak následovalo to jeho obvyklé: To přece Jiřino, není správné, co se s těmi lidmi děje! No uznej, uznej to, že to není správné! Uznej! A když jsem jen trochu mrkla na souhlas (a to jsem mrkla, protože on měl pravdu) tak hned pokračoval: Tak co s tím uděláme? A pak tlačil, chodil, opakoval, telefonoval, až skoro každého k něčemu vyprovokoval. A byly to a jsou dodnes užitečné věci, pro které získal ostatní. Užitečné? No v jeho trojanovském slova smyslu, určitě jsou užitečné a mezi těmi, co tvoří suitu dalších jurodivých lidí, kteří ho doprovázejí, jsou to věci dokonce velevýznamné. Zpeněžit se ale nedají. Když tak, snad až po smrti. Pokud bude i v nebi fungovat nějaká burza, tak Václav Trojan tam má uložené tantiemy. Valorizují se samy. Kdyby nevalorizovaly a jejich kurz šel dolů, tak Vašek by je stejně nedovedl včas prodat. Jako konečně nic nedovede prodat. Na to má ty neojurodivce kolem sebe, kteří mu svým způsobem i slouží tím, že jeho někdy až bláznivé nápady pomáhají uskutečnit.

Po převratu l989 nešel do žádné politické funkce. Ale při Helsinském občanském výboru, tedy Helsinky Citizen Assembly, založil sekci pro Romy. Získal pro to ing. Karla Holomka a další, dojel až do Ankary, kde se v roce l992 konala konference Kde končí Evropa a tam prosadil či spoluprosadil první nadnárodní, nadstátní organizaci pro Romy v Evropě. Existuje až dodneška i když má sídlo v Budapešti. Funguje to. Kariéru na tom Václav Trojan zrovna sice neudělal, ale tato organizace pomáhá k lepšímu sebevědomí i evidenci práv, ale i bezpráví všech, kteří se hlásí či jsou počítáni k celému romskému etniku v Evropě.

Když se rozdělila Česko-slovenská federativní republika na dva státy, mnozí Romové tím byli znevýhodněni. A tak Václav Trojan upozornil na nesprávnou a diskriminační definici obsaženou v zákoně o občanství, který byl přijat 31. prosince l992. Českými občany se mohli automaticky stát ti, kteří zde měli trvalé občanství. Mnoho, možná že většina Romů, kteří pracovali a bydleli na území České republiky, via facti zde sice byli a jejich děti vyrůstaly, ale bydleli v různých podnikových ubytovnách. Proto de iure nemohli doložit trvalé bydliště na našem území. Měli se zpět vystěhovat? Žádat o potvrzení svého statutu? Václav Trojan se domníval, že v tomto případě nešlo jen o chybu zákonodárců, ale i o jejich úmysl tímto zákonem Romy poškodit. Upozorňoval, že tento zákon je retroaktivní, a stejně tak poukazoval na to, že podmínka k získání českého občanství, tedy pětiletá bezúhonnost (nebýt trestán) je taky nesprávná. Protože za přestupek ti lidé byli již jednou potrestáni a nyní by měli být znovu znevýhodnění tím, že by jim bylo odepřeno naše občanství proto, že měli záznam v trestním rejstříku? Všude kudy Trojan chodil, toto opakoval, vykládal, navštěvoval tehdejší ministry, nadával, říkal, že je to nespravedlivé, diskriminační, až všichni pochopili – třeba proto, aby již od něho měli pokoj – že takto formulovaný zákon je nesprávný. Za jeden čin by byl člověk – Rom – trestán dvakrát. Nakonec se to nějak vyřešilo.

Mezitím vystoupil proti nějakému primátorovi v Ústí nad Labem, který pronesl – asi jako první – že Romové jsou společensky nepřizpůsobiví. A zase to prosadil.

Paralelně s tím založil spolu s dnešním docentem na žurnalistice, Janem Jirákem jeden z prvních internetových týdeníků. I z toho se potom vyvinul týdeník pro bezdomovce.

V posledních letech se angažoval proti „rozkulačení“ Ústavu hematologie při Fakultní nemocnici na Karlově, založil Anglický klub, posluchárnu a internetovou pracovnu pro slepé studenty, asistenční službu, a nakonec ješte – zase spolu s ostatními – i Atheneum pro 21 století.

Co dělá dneska? Vedle profese programátora je navíc dědečkem a starostlivým otcem a manželem, který paralelně třeba zorganizoval vydání – přeložení – tří svazků básní svého již dávno zemřelého přítele Čana a který – na požádání – půjde mrznout na nějakou demonstraci proti těm, co těm druhým ubližují.

Já si myslím, že toto již samo o sobě – bez odkazů na data a odbornou literaturu – stačí na udělení ceny Prix Irene. Jsem ráda, že Vaška znám více jak 45 let a že sice za tu dobu trochu zestárl, zešedivěl, ale jinak se nezměnil.