Laudatio na Kumara Vishwanathana

Věra Roubalová

Kumar Vishwanathan o sobě nerad hovoří. Při naší rozmluvě o jeho předchozím životě se mi však podařilo ho přece jen malinko rozpovídat. Narodil se v hinduistické rodině ve státě Kerala v jižní Indii, ve městě Kollam. V životě mu podle jeho slov nic nechybělo, rodina byla zabezpečená a vzdělaná. Maminka, ortodoxní věřící, byla na něj i na jeho tři sourozence přísná. Otec byl realista, stavěl elektrárny. Od založení otce se odvíjel i zájem dětí – sestry studovaly chemii, mladší bratr se stal počítačovým expertem a Kumara přitahovala fyzika. Chodil do školy, která umožnila studium žákům různých náboženství. V Indii vystudoval střední školu a začal s studovat vysokou školu. Táhlo ho to ale jinam.

Kumar se narodil téměř u rovníku, vždy ho ale fascinoval sever: Na rovníku je podle něj zvláštní šum a nálada, na severu je zvláštní ticho. Chtěl poznat pro něj tajemné Rusko. Obdivoval v té době Tolstého, jehož dílo mu v mnohém připomínalo indický venkov. Později si více oblíbil Dostojevského, protože „řeší dilemata a jde víc do hloubky duše“.

Do Moskvy přišel studovat fyziku v 18 letech, s idealismem odpovídajícím jeho věku. Měl představu, že v Sovětském svazu jsou si lidé rovni – to mi říkal se shovívavým úsměvem.

Po třech letech studia měl velkou krizi a chtěl se vrátit domů. V té době však potkal svoji budoucí ženu Laďku z Olomouce, která v Moskvě studovala výtvarnou výchovu a ruštinu. Po Ladčině návratu do Olomouce se viděli jen jednou za půl roku. Vzali se po dokončení Koumarových studií. Svatbu měli na neutrální půdě v Moskvě. Odstěhovali se do Olomouce. Tady Kumar zprvu v Lázních Jeseník hrabal listí a odklízel sníh. Potom pracoval v optické laboratoři. V letech 1991 až 1997 učil fyziku v anglické sekci olomouckého gymnázia.

V srpnu 1997 vtrhla do Kumarova života velká voda – a to fakticky i v přeneseném slova smyslu. Z tisku se dozvěděl, že nikdo se nechce ujmout dvaceti sedmi romských rodin, které přišly o domov při záplavách. Tyto rodiny byly provizorně ubytovány v unimobuňkách v ostravské Liščině. Po poradě s Laďkou se rozhodl, že se k Romům nastěhuje a bude jim pomáhat. Pomoc se týkala mnoha oblastí jejich života: shánění bytů, školské problémy, doučování dětí, nepřístupnost úřadů, hledání zaměstnání, vzájemné poznávání s majoritním okolím, řešení sporů uvnitř komunity. Mimo jiné chtěl, aby každý měl požární výcvik, protože zde žilo hodně lidí na malém prostoru. Tři lidi měli pro sebe pět metrů čtverečních, kde vařili, spali, a kde si děti hrály i učily se. Myslel, že to bude jen na dva měsíce, nakonec s nimi žil rok a půl. Pro Kumara to byl po cestě do Ruska další přelom v jeho životě. Pociťoval, že to musí udělat a zároveň to vítal jako opětovné vykročení do neznámého. S rodinou se ovšem vídal jen o víkendech. Po narození syna Nathana v roce 1998 jezdil denně z Ostravy do Olomouce, kde ještě navíc začal opět učit.

Někdy v té době jsem Kumara poznala. Chci se s vámi podělit i o pár osobních vzpomínek. Zažili jsme spolu krásný týden v Krkonoších na chatě Primavera. Kumar tam uspořádal tábor pro romské děti i děti gádžů ze sociálně slabých rodin. Byla to krásná společnost plná zpěvu a veselí. Přiblížil se mi mimo jiné i tím, jak laskavě vyřešil jediný problém, který tam nastal. Jedno z dětí ukradlo během výletu v obchodě hračku. Kumar si je vzal stranou, promluvil s ním, a druhý den se s ním vydal hračku vrátit. Dítě se majiteli za krádež omluvilo. Po návratu na něm byla vidět změna: bylo šťastné, že prohřešek sebou nemusí nést dál.

Z Kumarovy iniciativy a ve spolupráci s TOLERANCÍ se na zámku v Liblicích shromáždilo několik desítek dětí z rodin všech možných národností, žijících v České republice. Malí Číňané, Afghánci, Romové, Češi, Vietnamci, děti z afrických a arabských zemí, Angličané, Kosované, Rusové a další zde společně strávily víkend. Během tří dnů tady děti zpívaly, malovaly, učily se středověké tance, seznámily se s tím, jak se píše poezie. Ale hlavně se navzájem seznamovaly se svou kulturou, mravy a zvyklostmi. Kumarovi se tu podařilo vytvořit mikrosvět, jako model příjemného a snášenlivého soužití.

Na loňské psychologické konferenci v Olomouci Kumar přijel se dvěma studentkami, které měly velmi zajímavý referát na téma výzkumu, který navazoval na dlouhodobou dobrovolnickou práci s Romy. Opět jsem se přesvědčila, že Kumar kouzlem své osobnosti dokáže přitáhnout mladé lidi k tomu, aby spolu s ním realizovali vizi lidské sounáležitosti.

Čím déle Kumar Vishwanathan s Romy bydlel, tím hlouběji viděl do jejich problémů. Spoluzaložil s dalšími třemi dobrovolníky občanské sdružení Vzájemné soužití. Později se k nim připojili ostravští a brněnští studenti. To se na základě projektů začalo věnovat specifickým problémům Romů z Liščiny i z další ostravské čtvrti Hrušova. Ten byl také po povodních zdevastovaný, v bytech se nedalo bydlet. Hrušovští Romové však, narozdíl od Neromů, nedostali po záplavách byty a museli tam proto zůstat.

Členům Vzájemného soužití se toho podařilo hodně: například tři z dětí, které chodily do zvláštní školy, umístit do běžné základní školy. Dlouho se jim však nedařilo sehnat Romům byty, což do velké míry přetrvává dodnes. Kumar se s tímto problémem – jak je mu vlastní – zabýval do hloubky a komplexně. Nešlo jen o bydlení, ale i o to, vytvořit pro Romy takové prostředí, v němž by vzali osud do vlastních rukou a který by jim skýtal naději do budoucna. Podařilo se mu uskutečnit projekt Vesničky soužití, kde spolu v dobré sousedské shodě žijí Romové a gádžové. Málokdo věřil, že se to podaří. Kumar se svými spolupracovníky ale dokázal, že s vytrvalostí, trpělivostí a obětavostí lze realizovat i tak úžasný projekt. Vesnička soužití je zároveň precedentem pro budoucnost a důkazem, že odlišnost nejenže nemusí být na překážku, ale že naopak může být vzájemně obohacující. Dovolte ještě jednu osobní vzpomínku: Na pražské Štvanici, během akce Člověka v tísni, si Kumar u stánku Poradny pro uprchlíky koupil papírovou misku, kterou vyrobil uprchlík z Pákistánu Patrik. Myslela jsem si, že ji chce darovat někomu blízkému. Později jsem se ale dozvěděla, že při otevření Vesničky soužití tuto misku věnoval komunitě coby symbol otevření se další minoritě, konkrétně té uprchlické.

I další nastalé problémy Kumar dokázal uchopit z gruntu. Jedním z příkladů je rozmáhající se lichva, která Romům ztrpčuje život a dostává je do neřešitelné situace. Přesvědčil některé Romky, aby se lichvářů přestaly bát a spolupracovaly v této kauze s policí. Do začátku jim sehnal prostředky na splacení dluhu. A aby se znovu nedostaly do finanční tísně – a tím opět do rukou lichvářů – napomáhal jim při hledání zaměstnání. Dvě Romky dnes dokonce pracují u policie a přesvědčují ostatní Romy, aby se lichvářům postavili.

Ze všeho, co jsem vám o Kumarovi řekla, vyplývá i důvod, proč se sdružení Tolerance a občanská společnost rozhodlo udělit Prix Irene právě jemu. Kumar je laskavý a hluboký člověk s velkým charismatem. Je stavitelem oněch pověstných mostů mezi lidmi. Vždy dává přednost pozitivnímu přístupu k problému. Tak, jako šel květinou proti zdi v Matiční ulici v Ústí nad Labem, snaží se dialogem či rozhovorem smiřovat či přibližovat k sobě lidi i skupiny, které často stojí každá na jiném břehu.