Karel Holomek

Vážení přátelé,

když mne paní Helena Klímová požádala, abych přednesl laudatio na dnešního laureáta ceny Prix Irene, upozornil jsem ji, že Karel Holomek je můj strýc. Paní Klímová mi ale řekla, že mým úkolem není cenu udělit, neboť o té rozhodovali jiní, mým úkolem je chválit laureáta – a chvála přece může být osobní. V takovém případě jsem úkol s radostí přijal, byť si nejsem jist, zda ho splním tak, jak se ode mne očekává. Rád bych totiž tuto příležitost využil na krátké pátrání po tom, proč a jak se stal Karel Holomek tím, kým je dnes.

Jak už to bývá, člověk si u svých blízkých zpravidla všimne až jako poslední toho zvláštního jevu, že jejich výjimečnost, kterou považuje jaksi za samozřejmost, neboť všichni naši blízcí jsou přece výjimeční, široce přesahuje okruh rodiny a stává se součástí společenského vědomí. Někdy koncem devadesátých let jsem si uvědomil, že když se na Slovensku ve společnosti zmínilo jméno Karel Holomek a já jsem řekl, že je to můj strýc, spočinuly na mně obdivné pohledy přítomných a já se marnivě ohříval v odlesku úcty, které Karlovo jméno vyvolávalo.

Na tomto místě by možná bylo vhodné vyjmenovat důvody, pro které se Karel stal v české i slovenské společnosti tak bezvýhradně přijímanou autoritou. Jenže to by bylo nošením dřeva do lesa, všichni ty důvody přece známe. Mnohem zajímavější je otázka, jaké vnitřní procesy a vnější vlivy utvářejí člověka tak, že jeho život se postupně stane lidským dílem hodným obdivu? Je někdo předem předurčen k síle svého charakteru a mravnímu postoji, anebo si ho utváří až časem a pod tlakem okolností?

Když jsem byl malý kluk, Karla jsem obdivoval pro několik věcí. Měl skůtr, tehdejší pýchu českého designu, na němž přijížděl na chatu u Brna se svou ženou Martou, která měla na hlavě šátek a oba vypadali jako z Feliniho filmů. Na skůtru mě Karel svezl po zahradě a nikdy mu to nezapomenu. Kromě toho na moje a bratrovo žadonění z času na čas předvedl stojku a dokonce takto na rukou vystoupal po schodech na verandu. Býval totiž přeborníkem v gymnastice a občas nám dovolil, abychom údery našich dětských pěstí zkoušeli pevnost jeho břišních svalů. A když se stal kapitánem, přišel na chatu v uniformě a přinesl nám za hrst hvězdiček. Byl zkrátka v mých dětských očích romantickým hrdinou. Zejména tehdy, když mu vzkypěla krev, navřely žíly a silným hlasem do zděšeného rodinného ticha říkal, že si nenechá líbit poznámky o Romech, které občas jen tak bokem trousila moje rasistická babička.

Tehdy jsem o rasismu ještě nic nevěděl, stejně jako jsem nevěděl, že když byl Karel malé dítě, jeho matka ho jedné zimní noci za války zachránila před transportem útěkem do jiné vesnice. Tehdy jsem ještě neměl ponětí o jedné z nejpalčivějších otázek, které si lidská bytost může položit a která dostala v dvacátém století zvláštní naléhavost. Ta otázka zní: proč jsem právě já na rozdíl od ostatních zůstal naživu, když jsem byl – tak jako oni – určen k likvidaci? Osudy těch, kdo si tuto otázku byli nuceni položit, protože přežili, jsou různé. Simon Wiesenthal zasvětil svůj život spravedlnosti a trestu pro nacistické zločince, Primo Levi literatuře, která ho však neuchránila před sebevraždou. Karel, myslím, dozrával k odpovědi dlouho a oklikami.

Jedním z důležitých zlomů byl rok 1968. Bylo mu sotva něco přes třicet, když se vzbouřil hned dvakrát: proti systému, který mu chtěl ukrást duši, ale také proti otci, který mu chtěl vnutit svou představu o jeho budoucnosti. Mimochodem, Karlův příběh má zpětně i poněkud groteskní rysy, když takzvaným rukojmím státu se v rozporu s obecnou praxí nestal syn, ale naopak otec: ten totiž za normalizace pykal ztrátou kariéry za hříchy svého syna.

Karlova tehdejší vzpoura však pramenila podle mého názoru ještě stále spíše z jeho povahy: byl to prostě romantický pruďas, kterého rozčílila každá nespravedlnost či lež. Legendární byly rodinné zkazky o jeho potyčkách s byrokraty všeho druhu včetně policajtů a skvěle jsme se bavili na odevzdané hrůze jeho ženy Marty, jejímž údělem je žít po boku sudu s pušným prachem.

Do takto předurčeného osudu, který si Karel připravil díky své vlastní vnitřní síle a tehdy ještě zřejmě jen nejasně tušené odpovědnosti člověka, který přežil holocaust, vstoupil vnější vliv. Ten Karlovi otevřel cestu k tomu, aby svou vnitřní sílu dokázal tvořivě využít pro velké životní dílo. Tady vstupuji na křehkou půdu, protože se bez Karlova předběžného souhlasu odvažuji tvrdit, že tento vliv ztělesňoval můj otec.

Vztah těchto dvou mužů byl zvláštní. Vznikl sice díky manželství s dvěma sestrami, ale rychle přerostl v přátelství, jehož pouto bylo mnohem silnější. Tím poutem byl kromě jiného mimořádně silný pocit odpovědnosti vůči mravnímu závazku, jenž je nám přidělen už tím, že jsme zrozeni do tohoto světa jako lidské bytosti. Není lehké najít odpověď na otázku, proč právě tito dva muži onen „kantovský“ závazek pociťovali o tolik silněji, než naprostá většina české a slovenské společnosti. Dílčí odpovědí může být existenciální zážitek přežití za války. Můj otec sice nebyl určen k likvidaci pro svůj původ či barvu pleti, ale jako kluk také přežil válku jen zázrakem: z domu zasaženému bombou, která zabila jeho matku, totiž odešel jen pár okamžiků před touto tragédií.

Dalším důvodem mohl být pocit viny – oba dva byli členy komunistické strany a až pozdější zážitek z její brutální pomsty je přinutil uznat, že svým dřívějším členstvím nesou jistou – jakkoli nepřímou – odpovědnost za tuny lidského neštěstí.

Možná existují i jiné odpovědi, nevím. V každém případě si ale myslím, že toto přátelství dalo Karlovi pevný bod, z něhož mohl vycházet při hledání toho, jak se svým tušeným pocitem odpovědnosti naložit. Díky tomuto přátelství totiž také objevil svět „solidarity otřesených“, jeho duchovní a mravní sílu. Tato síla působí na ty, kteří jsou připraveni, jako doživotní kantovský závazek. A Karel připraven byl.

Zbytek příběhu už všichni dobře známe. Listopad 1989 byl velkou oslavou lidské touhy po důstojnosti a Karel se ujal úkolu vrátit tuto důstojnost těm, kteří o ni nedokáží sami bojovat. Tímto úkolem Karel odpovídá na otázku o smyslu lidské existence, odpovídá nám na otázku, jaký mravní závazek může být odpovědí na lidskou lhostejnost ve svobodě a v době po holocaustu. Je úžasné být tichým svědkem toho, jak tato odpověď zraje v životním příběhu velkého muže, jímž se Karel stal. A je příjemné být svědkem toho, že úkol, jenž na sebe Karel vzal, je tak významně oceněn.

Martin M. Šimečka