Jiří Brady

Je mi nesmírnou ctí a osobním potěšením, že mi dnes shodou okolností připadla tato role – tedy, že jsem byla požádána o pronesení laudatia u příležitosti udělení Prix Irene panu Jiřímu Bradymu, kterého osobně znám již téměř 17 let.

Když jsem se poprvé v pátek z médií dozvěděla o kauze s neudělením či nepropůjčením řádu TGM, přiznám se, že mi nad tím zůstal rozum stát. Vždyť zmíněné vysoké státní vyznamenání je přeci z definice udělováno či propůjčováno osobám, „které se vynikajícím způsobem zasloužily o rozvoj demokracie, humanity a lidských práv“, a já jen marně vzpomínala, kolik bych ve svém současném okolí našla lidí, kteří by tuto definici naplňovali tak bezvýhradně, jako právě Jiří Brady.

Netrvalo dlouho a ze všech možných stran začaly proudit nejrůznější názory a reakce, nutno říci, že veskrze pozitivní a vyjadřující Jiřímu podporu. Já si posteskla jedním krátkým komentářem: „Jiří Brady si jistě zaslouží, aby byl mediálním hrdinou, ale ne v takovém kontextu.“ Pak už ale vzaly věci rychlý spád a ožily vlastním, a jak tomu mnohdy bývá také místy bizarním mediálním životem.

Dnes zde ale nejsme, abychom si stýskali na poměry, ale naopak proto, abychom vzdali poctu a vyjádřili dík člověku, který toho tolik prožil a vykonal. Představovat dlouze a podrobně osobnost laureáta snad není třeba – myslím, že jeho život i zásluhy jsou všem dostatečně známé. Přesto si dovolím připomenout pár základních skutečností:

Jiří se narodil 9. února 1928 v židovské rodině Markéty a Karla Bradyových v Novém Městě na Moravě. Zde se svojí o tři roky mladší sestrou Hanou prožil idylické dětství, jež však náhle přerušila okupace a brzká ztráta rodičů. Ti byli, každý zvlášť, zatčeni gestapem a deportováni do táborů, kde byli zavražděni.

Jiří s Hanou žili sami nějakou dobu u příbuzných a v květnu 1942 byli deportováni do terezínského ghetta. Do transportu šli osiřelí a bylo jen logické, že Jiří, velmi rychle dospělý, cítil povinnost ochránit především stůj co stůj svoji mladší sestru.

V Terezíně žili Jiří a Hana v dětských domovech – Jiří na pověstné „jedničce“ chlapeckého domova L 417, které se také přezdívalo „samosprávná republika ŠKID“, a Hana na pokoji 28 dívčího L 410. Kromě toho, že Jiří se v Terezíně učil instalatérem a patřil k menšině hochů, kteří se věnovali soustavné náročné manuální práci, podílel se i na chodu domova a zapojil se také do vydávání slavného časopisu Vedem. Hana zase na osmadvacítce kreslila pod vedením Friedl Dicker-Brandeisové a její obrázky, jež jsou vlastně jedinými autentickými předměty, které Jiřího sestru připomínají, jsou dodnes součástí sbírky terezínských dětských kreseb Židovského muzea v Praze.

28. září 1944 byl Jiří deportován do Osvětimi, odkud se dostal do pobočného tábora Gliwice. Byly to jeho manuální zručnost a vytrvalost, které mu zachránily život. Jiřího sestra Hana, která byla z Terezína deportována rovněž do Osvětimi jen o necelý měsíc později, takové štěstí neměla a krátce po příjezdu byla jako mnoho dalších dětí poslána do plynu.

Jiří do konce války o tragickém osudu dvé sestry a rodičů samozřejmě neměl sebemenší tušení. Snad to byla nejen jeho nezdolnost, ale i naděje, že se s nimi znovu setká, které mu nakonec pomohly přežít. Uprchl z pochodu smrti a od ledna do května 1945 se protloukal na vlastní pěst… O tom, že zůstal zcela sám, se dozvěděl až po návratu domů od příbuzných.

V roce 1949 odešel Jiří do Rakouska, odkud se v roce 1951 dostal do Kanady. Ve svém novém domově se, opět díky vlastní houževnatosti, píli, talentu a nezdolné touze žít smysluplný život, vypracoval na majitele vlastní společnosti, oženil se a stal se čtyřnásobným otcem.

Po listopadu 1989 se Jiří Brady zasloužil o podporu Lidových novin, jež byla pro nově se rozbíhající svobodný český deník zcela zásadní. Pro Jiřího byl zase zásadní rok 2000, kdy se díky nálezu kufru jeho sestry Hany v Osvětimi a vystavení tohoto artefaktu v tokijském muzeu holocaustu, začal ještě intenzivněji než předtím věnovat šíření povědomí o tragédii šoa.

Začala jsem osobně a osobně také skončím:

Jak jsem zmínila na začátku, Jiřího znám osobně už téměř 17 let. Předtím jsem jej znala jen z pramenů a knih jako jednoho z “kluků” z terezínské „jedničky“ vydávajících Vedem. V roce 2000 jsem měla tu čest propojit Fumiko Ishioka z tokijského Holocaust Education Resource Center s Jiřím a stát se tak jednou z malých součástí příběhu Hanina kufříku. Vím z vlastní zkušenosti, jak úžasný Jiří je: vitální, přímý, odvážný. Zaslouží si jakékoli upřímně míněné ocenění a jistě není důležité, že nepřichází z rukou současné z vůle volící většiny hlavy českého státu.

Michaela Sidenberg

Kurátorka uměleckých sbírek

Židovského muzea v Praze