Konference Pravdivost a její potlačování

Spolek Irene srdečně zve na letošní konferenci, jejímž tématem bude Pravdivost a její potlačování – z pohledu médií, kultury, medicíny, psychoterapie, skupinové analýzy, péče o duši.

Konference se koná u příležitosti udělení PRIX IRENE novinářce Pavle Holcové.

Datum

Sobota 19. října 2019

Místo

Oddělení pro vzdělávání a kulturu Židovského muzea Praha, Maiselova 15

Přednášející

Daniela Fischerová, Fedor Gál, Pavla Holcová, Vladislav Chvála, Michael Šebek, Ludmila Trapková, Veronika Víchová, Aleš Weiss

Konferenční poplatek

do 31. srpna 900 Kč plná cena, 700 Kč snížená cena*
do 30. září 1200 Kč plná cena, 1000 Kč snížená cena*
do 19. října včetně 1600 Kč plná cena, 1300 Kč snížená cena*
*studenti a důchodci     
Poplatek kromě vstupu na konferenci zahrnuje také kávové přestávky, lehký oběd a konferenční brožurku.

Registrace a platba

Platbu prosím proveďte prostřednictvím systému GoOut:  https://goout.net/cs/listky/pravdivost-a-jeji-potlacovani/oune/. Provedení platby slouží jako registrace.

Organizační výbor konference

Pavel Battěk, Eliška Jírová, Helena Klímová (koordinátorka), Martina Krynská, Eva Kuželová, Václav Trojan.

Více informací naleznete v pozvánce.

Pozvánka ke stažení

Pozvanka_PI2019_7

Lukáš Přibyl

Vážení přítomní,

vítejte na dnešním udělení naší ceny. Vítáme Lukáše Přibyla a jeho blízké, rádi zde vidíme naše dosavadní laureáty i ostatní členy našeho spolku IRENE, vítáme naše kolegy zahraniční i hosty domácí a jmenovitě pak vítám pana a paní Lažanských, kterým vděčíme za přispění pro naši snahu.

Prix Irene udělujeme od roku 2003, a to za podporu míru mezi lidskými skupinami. Na našich laureátech si vážíme jejich schopnosti vystupovat jako nezávislí tvořiví občané, pojmenovat a řešit situace a věnovat vlastní úsilí pro porozumění mezi lidskými skupinami.

Letos si dovolíme cenu nabídnout Lukáši Přibylovi – díky němu si uvědomujeme mimo jiné i to, že lidské skupiny spolu jednají nejen v prostoru, ale i v čase.

V čase před námi existovali nesčetní minulí. A těm našim minulým se stalo něco strašného, a to nadvakrát: byli zavražděni – a potom byli zaoráni do polí, zasuti pod novostavby, zarostli v močále a pralese… jejich osud, jejich identita, jejich jméno mělo být zapomenuto.

Lukáš Přibyl se vydal k záchraně jejich minulého bytí. Vlastně tu celou množinu zapomenutých lidí hledal po celém světě, mnohé objevil, a dal jim hlas. Povědomí o těch zavražděných, jejich místo mezi lidmi takto zůstalo zachováno: díky těm, kdo přežili a kdo mluví v Lukášových filmech Zapomenuté transporty.

Současně tak Lukáš Přibyl oslovil generaci přítomnou a budoucí, protože hlas těch zavražděných, jejich vzkaz, směřuje z minulosti do budoucna. To nezapomenutí je na našich vytoužených budoucích: na nich je, aby porozuměli němému volání zavražděných a zastoupili je, svým vlastním jednáním. Aby tak těm zavražděným duším přinesli mír…

Ty čtyři Lukášovy filmy představují práci jako za celý vědecký ústav, za celý badatelský tým, a mnohému by to stačilo i jako obdivuhodné dílo celoživotní.

Nicméně – Lukáš Přibyl působil poté jako šéf Českého centra v Izraeli, a tam rovněž zanechal stopu výmluvnou: nad Jeruzalémem dal vztyčit rozhlednu, a to v podobě kaktusu sabra. Tento kaktus Izraelci vidí jako symbol své identity: zvenčí má ostny a uvnitř něco velice zdravého a dobrého k jídlu. A tak vyrobit takovou symbolickou věž v Čechách, přivézt odsud jakožto přátelský dar a poté rozsvítit nad Jeruzalémem – to je jako uznat samu podstatu toho národa a jeho schopnost poskytovat něco zdravého dobrého, totiž svítit v lidském prostoru…

Lukáš Přibyl je nadán všestrannými schopnostmi tvůrce a jeho tvořivost je druhu sociálního. Vyzná se v řemesle filmovém i v obratnostech potřebných při krocení byrokratických překážek. Lukášovy vzkazy mají potom podobu uměleckých děl a jejich stopa působí nad prostorem i skrze čas, klene se nad zapomenutím.

Blahopřeji Lukášovi k ceně a k tomu, co k té ceně vedlo.

Helena Klímová

18/10/2018

O ČEM SE NEMLUVÍ

Helen Epstein

Memoáry americké novinářky a spisovatelky Helen Epstein odhalují intimní tajemství v kontextu dramatické českožidovské minulosti rodičů a amerických poměrů. Hledání tajemství, které autorka tuší, že se odehrálo v jejím dětství a ovlivnilo ji na celý život. Autobiografie „O čem se nemluví“ je třetím dílem Helen Epstein o mezigeneračním přenosu traumatu, autorka tak navazuje na „Děti Holocaustu“ o životě druhé generace a na „Nalezenou minulost“ o moravských kořenech své matky.

Epstein_obalka

SVÍTÁNÍ

Elie Wiesel

Smí člověk zabít druhého? Tuto strašlivou otázku řeší autor Elie Wiesel v novele na příběhu mladého muže. Protagonista se nedávno vrátil zkoncentračního tábora, kde byla zničena celá jeho rodina, jeho vesnice a také jeho důvěra v lidskost. Ocitá se nyní v zemi, kde před staletími žili předkové jeho rodiny. V zápase o tuto zemi dostane úkol – zabít člověka. Jak se s tímto hrozným zadáním má vyrovnat? Novela vychází s doslovem Robiho Friedmana, izraelského klinického psychologa, skupinového analytika.

Svitani_obalka

PODLE ČLÁNKU 29, HLAVA II

Helena Klímová

Kniha přináší dokumenty z Československa let sedmdesátých a osmdesátých: protesty ve prospěch uvězněných představitelů nenásilné občanské opozice a odpovědi se strany orgánů moci. Jádro publikace spočívá v portrétech vězňů svědomí: novináře Jiřího Lederera, faráře Sváťi Karáska, jednoho ze studentských vůdců Pražského jara Jiřího Mullera, tehdy mladíků Petra Pospíchala, Libora Chloupka, Petra Cibulky, novinářka Otky Bednářové, socioložky Jiřiny Šiklové, filozofa, sociologa a politika Rudolfa Battěka. Portréty jsou složeny z dopisů zasílaných z kriminálu doplněných o osobní zkušenosti autorky Heleny Klímové.

Podle_clanku_29_obalka

DOPISY Z PRAHY 1939-1941

ed. Kateřina Čapková

Kniha je unikátním souborem rodinných dopisů, který obsahuje dosud nepublikované podrobnosti o postupujícím holokaustu. Dopisy představují reportážní popis každodennosti ještě před deportací, jsou psány jazykemintimity, rodinné lásky a naděje. Předlohu knihy uspořádaly Raya Czerner Schapiro a Helga Czerner Weinberg, české vydání zpracovala historička Kateřina Čapková.

Dopisy_obalkaFINAL_predek

Goranka Oljača

Goranka se narodila (ale to se přeci u tak elegantní ženy neříká), řekněme delší dobu po 2. světové válce, v bývalé Jugoslávii. Máma se narodila také tam v roce 1931. Byla hezká, jemná drobná, velmi přísná, později pracovala v bance. Táta začínal na železnici, pak, po dostudování, pracoval dlouhá léta na Ministerstvu dopravy. Goranka se narodila na Den železničářů a oba milovali vlaky. Táta Goranku, svoje jediné dítě, zbožňoval. Goranka byla živá, zvědavá, veselá, řečná. Nejšťastnější byla mezi skauty, kde získala vztah k přírodě, disciplínu i radost z pohybu, ze zpěvu. Brzy začala vést mladší děti ve skautském oddílu, jezdili na výpravy do hor, v létě k moři. Vystudovala politologii. Hrála ve filmu. Okupaci Československa v roce 1968 vnímala jako velkou nespravedlnost. Znala Kunderu, Londona. Prožívala Pražské jaro.

V posledním ročníku fakulty potřebovali v rozhlase dobrovolníky. Kamarádi jí přemluvili a tak tam začala pracovat. Bylo to období liberalizace, mladí lidé dostali stipendia, rozhlas si tak zajišťoval budoucnost. Goranka moderovala s kolegy pořady živě, často bez přípravy, zabývala se hlavně kulturou. Spoluutvářeli otevřenost tehdejší doby. Pak byla editorkou a šéfredaktorkou. Vdala se a v roce 1978 se jí narodila dcera Ogněnka. Poté dlouhých deset let až do roku 1989 byla ředitelkou Sarajevského rozhlasu. Ale to byla práce hlavně organizační a ta ji tak netěšila. Když splnila, co v této funkci slíbila udělat, vrátila se do 1. programu rádia Sarajevo. Tady dělala delší publicistické pořady z kulturní historie Bosny a Hercegoviny. Vymyslela pořady vysílané živě pro seniory. Zaškolovala studenty. Dostala cenu města. Ogněnka byla dítětem rozhlasu, máma i táta tam pracovali. Bylo to období spokojenosti.

Pak najednou někteří kolegové začali vytahovat národnostní kartu. Začaly se organizovat strany podle národnosti. Nacionalisté zvítězili ve volbách 1991. Rok před válkou a pak ve válce sehrála média velice špatnou roli. Každá strana měla svoje noviny, svoje novináře, svoji „pravdu“. Goranka poprvé viděla svého tátu dezorientovaného. Nevěděl, kdo v mediích lže a kdo ne. Goranka byla stále v rozhlase, dělala nepolitické pořady, ale vytahovala z historie varovné příklady. Pak se začalo válčit kolem Dubrovníku. Pro Goranku bylo nepředstavitelné, že se něco takového děje v Jugoslávii. Myslela, že v Bosně a Hercegovině jsou národy tak promíchané, že se nemůže stát, aby jeden válčil proti druhému.

6. 4. 1992 byly Goranka s Ogněnkou na demonstraci proti válce. Naštěstí odešly dříve, než začala střelba do lidí. Na mostě byla zastřelena dvě mladá děvčata. Nikdy nezapomenu na slova Goranky: „První krev a už to jede!“ První zločiny měly na svědomí srbské a chorvatské paravojenské formace. Podstatné bylo, že se jugoslávská armáda dala na jednu stranu a to srbskou. Začalo intenzivní odstřelování Sarajeva z kopců okolo. Přestala jezdit doprava, nebyl plyn, voda, elektřina, telefony. Goranka chodila každý den 7 km z domu do rozhlasu, stala se moderátorkou válečného republikového programu. Později jezdila i s Ogněnkou mikrobusem, který byl často ostřelován. Denně se ozývalo z radia její jméno Oljača (nebo jejího muže), které je srbské. Pro ni a její rodinu to bylo ohrožující. Docházelo k oboustrannému zabíjení mezi Srby a Muslimy. Pro Goranku to byla „strašná lidská selhání, která tě poznamenají trvale“. Vysílala pořad Humanismus bez hranic – lidé se obraceli na rozhlas, potřebovali léky, deky, byli hladoví atd. Cesty byly velmi nebezpečné, Goranka s mužem i se čtrnáctiletou Ogněnkou museli občas přespat v budově rozhlasu, ten ale byl také stále odstřelován. „Při vysílání slyšíš a cítíš údery střel o betonovou zeď. Máš pocit, že tě střela zasáhne zezadu, nebo že proletí mezi podpažím a tělem a ty musíš mluvit a nesmíš dát najevo, co se děje. A musíš zároveň uklidňovat lidi,“ řekla mi k tomu Goranka.

Žili z humanitární pomoci, hlavně z rýže a makaronů, které ochucovali trávou. Goranka stávala s kanystry fronty na vodu, na něž obléhající srbská armáda střílela, naučila se péci chleba, vařit z ničeho. „Pořád jsme čekali konec války, začala zima 1992, neměli jsme jediné zasklené okno, zničilo je bombardování.“ Šéf Mezinárodního červeného kříže jí řekl: „poslyš není už čas, abys šla?“ Byla tu nabídka od Čechoslováků pro matky s dětmi na 35 dnů, na přezimování. Napřed odmítla, ale starost o dceru rozhodla (Ogněnka ale usilovala o to v Sarajevu zůstat, brala to jako útěk). Goranka byla velmi unavená, vážila asi 48 kg. Rodiče chtěli, aby odjely. Rozhodla se, ale strašně těžce se loučila s rozhlasem. Táta se s ní přišel rozloučit v obleku, tehdy jej viděla naposledy, zemřel v roce 1996 a rodině se nepodařilo dostat se za ním včas.

V listopadu 1992 jelo autobusem 40 matek s dětmi nekonečných deset dní strastiplně do Československa. Dojeli do Horního Jiřetína na ubytovnu. Goranka nevěděla, kde jsou, nerozuměla jazyku. Pořád předpokládaly, že se po zimě vrátí. Dočasné útočiště měly jen na 35 dnů, postupně se prodlužovalo, ale stále to byla nejistota. Důležité bylo, že Goranka dostala za úkol, starat se o celou tu skupinu matek s dětmi. Začala se učit češtinu, zařizovala operace zraněných dětí, snažila se, aby děti začaly chodit co nejdříve do školy. Když šly ven, lidé ve vesnici zavírali okenice. Na ubytovnách byly od listopadu 92 až do ledna 94. Některé ženy (včetně Goranky) sehnaly práci jako uklízečky v ubytovnách, jiné se odtud odstěhovaly. Postupně začalo být jasné, že se do Sarajeva nevrátí, válka pokračovala. Život na ubytovně byl odcizený, vše bylo hrozně těžké. V roce 1993 za nimi přijela Gorančina máma a dělala všem dětem babičku. V litvínovském Chemopetrolu se k ženám z BaH od počátku do konce pobytu chovali slušně. Goranka říká: „V litvínovském Chemopetrolu se o nás starali, jak nejlépe uměli v rámci svých možností. Vzorně a lidský. Nikdy nezapomenu na pana Jiřího Kýhose, předsedu odborové organizace, která byla našim přímým patronem a nepřestanu mu být vděčná. On opravdu pochopil naši situaci, snažil se nám ji usnadnit a stal se součástí našich rodin, jakýsi nový, hodný, usměvavý strýček. Protože věděl, že máme strach z pobytu v uprchlických táborech Ministerstva vnitra, neposlal nás tam.“ Goranku, která se rychle naučila česky, přijali do redakce firemního týdeníku Chempress. Učila se na počítači s českou klávesnicí. V knihovně si půjčila první českou knihu Soudce bez milosti od Ivana Klímy. Jejím prvním článkem byla zpráva z fotbalového utkání mezi týmem Mostecka a týmem ODA. Goranka si vážila dobrých vztahů v redakci. Zakázala si myslet na ničení Sarajeva i celé země, na mrtvé a uprchlíky. (Na konci války bylo 100 tisíc zabitých a na 1,5 milionů uprchlíků.) Tak jako ostatní ženy z BaH byla vždy elegantní, namalovaná, upravená. To si držely a to drželo je. Dostaly šicí stroj a tak šily letní oblečení, které jim chybělo. V Čechách Goranka spoluprožívala náš vývoj, kuponovou privatizaci a ostatní složitosti. V Organizaci na pomoc uprchlíkům začali vydávat v srbochorvatštině časopis Mostovi. Goranka, mimo svoji práci, spolu s dalšími novinářkami psala reportáže o životě uprchlíků, dělala různé rozhovory, cestovala kvůli tomu vlakem a autobusem po humanitárních střediscích v celé republice. Pro uprchlíky i pro Goranku to byla velmi užitečná práce. V Litvínově žily Goranka s Ogněnkou 5 let. V roce 1997 se přestěhovaly do Prahy. Opět začínala od nuly – neměla byt, neměla práci. Ze začátku bydlely u kamarádky v jednom pokoji. Přes rozhlasovou redaktorku získala místo produkční, zaměstnankyně Českého rozhlasu s platem 8 tisíc. Tolik dělal i nájem bytu. Našla si proto druhou práci, úklid. Psala sice komentáře do Sarajevského rozhlasu, ale honoráře k ní pochopitelně nedoputovaly. Žily velmi, velmi skromně. Gorančin pobyt se stabilizoval, když za pomoci Dany Němcové a Fedora Gála získala trvalý pobyt. V roce 2000 získaly s Ogněnkou byt.

Z Radiožurnálu jí ale vystrnadili. Výborný ředitel Českého rozhlasu Regina pan Novotný ji potom přijal na smlouvu. V roce 1999 zavedla Goranka na Regině pořad o migrantech My a oni, který existuje dodnes. Za uprchlický příběh dostala cenu od UNHCR. Vyprávěla mi, jak po udělení této ceny šla po Václaváku, byla šťastná, vnímala, že její práce má smysl. V duchu si říkala – já sem patřím. Na základě tohoto uprchlického příběhu jí přijal šéfredaktor Ivan Štern do ČRo 6. Goranka od něj dostala prostor na pořad o migraci. „Nedbal na to, že moje čeština není dokonalá. I když jsem se zlepšila, tak některým lidem vadil můj přízvuk či chyby, které jsem občas dělala“. V roce 2004 dostala Národní cenu na Mezinárodním rozhlasovém festivalu Prix Bohemia a znovu i první cenu UNHCR za uprchlický příběh.

A tak to šlo nahoru a dolů až do konce roku 2013, kdy jí ukončili stálý pracovní poměr v rozhlase se slovním doprovodem, že není dost kompetentní. V rozhlase může pracovat jen jako důchodkyně – externistka. Mezitím – v roce 2015 – Gorance poděkovali po 8 letech za spolupráci v pořadu Zaostřeno na cizince – a nedlouho potom se migrace na ČRo plus jako pravidelný týdenní pořad úplně ztratila. Byla Goranka cílem útoků pro svůj přízvuk, nebo za tím stojí současná protiuprchlická atmosféra ve společnosti? V Sarajevu zemřela její máma, o kterou se Goranka vzorně starala. To pro ni byla velká rána a ztráta. Goranka dnes natáčí příspěvky pro pořad o národnostních menšinách v Českém rozhlase plus, občas se věnuje dokumentům o lidech dobré vůle ve stejnojmenném seriálu, píše pro časopis Slovo, který pro příchozí vydává sdružení Slovo 21. Ogněnka vystudovala češtinu na UK, vdala se. Goranka byla jako jediná cizinka členkou Výboru pro práva cizinců. V nevládní organizaci SIMI (bývalé Poradně pro uprchlíky) se věnovala migrantkám v důchodu a nyní se zaměřuje na přínos migrantek naší společnosti.

Nedávno jsem byla s Gorankou asi pět dnů v Sarajevu. Při našem povídání se nám stále čas dělil na dobu před a po válce. Opět jsem si uvědomila, jak definitivně ovlivní válka život lidí i dalších generací. Zas a znovu jsem si také uvědomovala, jak těžké je začínat v jiné zemi od nuly a snažit se tam integrovat. Goranka tomu dala vše. Se svým mikrofonem prožívala a popisovala vše, co se v naší zemi po listopadu 1989 měnilo, či neměnilo. Kde se něco zajímavého dělo, akce nevládních organizací, protesty občanské společnosti, akce kulturní či vzdělávací, veselé, smutné, zajímavé příběhy uprchlíků a migrantů, témata jinakosti, ale hlavně podněty, které lidi spojují, tam všude byla se svým mikrofonem. Vždy perfektně připravená, s velkým zaujetím. Vždy uměla využít svých osobních zkušeností a své dlouholeté práce v rozhlase. Obdivovala jsem a obdivuji její umění se zeptat, jít na podstatu, trefit se. V tom se odráží její veškerá životní zkušenost, kterou pak umí zúročit ve výborně připravených pořadech. Děkuji Gorance za vše, čím nás v Čechách obohatila a od srdce jí přeji ocenění Prix Irene.